2. Kateřina je líná
   a Dorka jakbysmet,
   to Popelka je jiná,
   jak pozná každý hned.
   A tohleto jsou vrátka,
   holubník pod střechou
   a tohleto je táta
   s protivnou macechou.
   Jen, kolovrátku zpívej
   to, o čem zpíváš rád,
   jak do města jel pantáta
   pár dárků kupovat.

3. Vím, že byl zámek v lese
   a na tom zámku ples
   a po tom plese, že se
   prý mluví ještě dnes,
   neb každá tam jít chtěla
   a za prince se vdát.
   No, to vám byla mela,
   až hanba povídat!
   Jen, kolovrátku, zpívej
   a řekni to, co víš,
   jak všechny chtěly na ten ples
   a jaký s tím byl kříž.

4. Ta zlámala tři jehly,
   ta ustřihla si cop,
   ta v potu tváře žehlí,
   ta hlavu má jak snop.
   A tu je salón krásy,
   a štoudve voňavky.
   Ach, na co myslí asi?
   No, na co? Na vdavky!
   Jen, kolovrátku, zpívej
   a připomeň ten bál,
   ať víme, co se dělo pak
   a jak to bylo dál.

5. A všechno se to mračí
   a kdekdo by mi lál
   a to já odtud radši
   povandruju dál.
   Dnes po nůžkách a nožích
   neštěkne ani pes,
   všechno je v rukou Božích,
   vždyť dneska je ten ples!
   Jen, kolovrátku, zpívej
   a nepřestávej znít
   o tom, jak ženské chtěly
   pana prince oženit.

6. A události letí
   jak namydlený blesk.
   Jen barvy ať jdou k pleti
   a bota ať má lesk!
   A události pádí
   a události jdou
   a Katku drhnou v kádi
   a Dorku šněrujou.
   Jen, kolovrátku, zpívej,
   co vidíš v tšchto zdech,
   jak jedna tone v mydlinách
   a druhá ztrácí dech.

7. Je drahá dobrá rada
   a žádná záruka.
   Té jedné sukně padá,
   té druhé paruka.
   S tou jednou spadla židle,
   snad byla z papíru
   a druhá bere vidle,
   no, na manikýru.
   Jen, kolovrátku, zpívej,
   já vím, že je to tak.
   Být skromný, to je nad zlato
   i nad šlechtický znak.

8. Teď buďme pěkně zticha,
   dnes bude třetí bál
   a princ jen smutně vzdychá
   a stejně tak pan král.
   Má prince krásná cizinka
   ráda či nerada?
   O tom se právě koná
   teď velká porada.
   Jen, kolovrátku, zpívej
   a tichem dej se vést,
   jak vymyslel pan hofmistr,
   no, geniální lest.

9. A už to všechno jede
   a už to chytá dech.
   Á, koho to sem vede
   pan rádce po schodech?
   Pročpak je v tváři rudý
   a zrychlený má tep?
   A nač ty velké sudy
   a nač v těch sudech lep?
   jen, kolovrátku, zpívej
   a nic se nedej zmást,
   to na Popelku nalíčili
   tu důmyslnou past.

10. Ach, běda, běda, běda,
    jak se to mohlo stát?
    Už po tři dny princ hledá
    tu, kterou má tak rád.
    Už prošel širé kraje
    a prošel každý kout,
    tu, jež tak půvabná je,
    však nelze naleznout.
    jen, kolovrátku, zpívej,
    jsou dívky samý smích,
    střevíček jako Popelka
    však nemá žádná z nich.

11. Znám dívky jako růže
    a něžné jako pel,
    co svlékly by se z kůže,
    jen kdyby princ je chtěl.
    A leckterou znám krásku,
    co, zhlouplá bůhví čím,
    dá vlastní zdraví v sázku,
    jen aby hrála prim.
    Jen, kolovrátku, zpívej
    a hezky nahlas křič
    o tom, jak chudák náš pan princ
    je láskou celý pryč.

12. Byl jednou jeden zámek,
    princ, Popelka a král.
    Ti tři podle všech známek
    tam šťastně žijou dál.
    Jsou tam i s hodným tátou,
    co Popelku měl rád.
    A zámek voní mátou
    a liliemi sad.
    Jen, kolovrátku, zpívej
    a volej do kraje,
    že zlo se samo vytrestá
    a dobro vyhraje.

13. Byl jednou jeden zámek
    a na tom zámku věž
    a na té věži trámek
    a věř tomu, kdo chceš.
    Byl na tom zámku zvonec
    a lano z konopí
    a pohádky je konec,
    jak každý pochopí.
    Jen, kolovrátku, zpívej
    a dovol, abych vstal.

    Musíme o dům dál.

Zpívali:
Jan tříska, 1969

Někdo na netu připisuje tuto verzi Jiřímu Schelingerovi, někdo jiný zase Karlu Černochovi, ale na vlastní uši jsem to slyšela jen z ústního předání na dětském letním táboře.

2. Hned donesla je milenci:
   Petříčku, Petře milý,
   teď pospěš, pospěš rychle ven,
   tvůj žalář je ti otevřen.
   Ven ze žaláře nepůjdu,
   nepůjdu, moje milá!
   Ven ze žaláře nepůjdu,
   dokud já souzen nebudu.

3. A jak tak spolu hovoří,
   tu soudce právě přišel.
   S královským přišel rychtářem
   a s biřici a katanem.
   A dívka, když to viděla,
   hned k němu přistoupila;
   vrhla se k nohám soudcovým:
   Měj slitování s vězněm tím!

4. A soudce vzal ji za ruku:
   Již vstaňte, milé dítě.
   Ten vězeň je už odsouzen,
   dnes ještě bude popraven.
   Já ještě dneska zemřít mám.
   Buď sbohem, moje milá.
   Můj prsten na památku vem,
   bud šťastna s jiným milencem!

5. Jiného hocha nechci znát,
   Petříčku, Petře milý,
   jiného hocha nechci znát,
   chci v náručí tvém dokonat!
   Na popravišti když už stál
   a k smrti když se chystal,
   ke katům obrátil se svým:
   Přikrejte milou pláštěm mým!

6. Řek soudce, když to uslyšel:
   Jak milují se něžně!
   Můj rozsudek už neplatí,
   hned můžete je oddáti.

Nevím, jestli patří správně text k této melodii, ale takto mi to zpíval jeden krásnej kluk o prázdninách v přírodě, když nám bylo krásných šestnáct let. Až dnes jsem zjistila, že text pochází z knihy „Zpěvy sladké Francie“ (1.vyd. 1938 – básně z 15. až 18. století).