Trocha vzpomínání
Protože to, co vidíte zde, je jen špička ledovce.
Vlastně to začalo už někdy v dětství, kdy mne fascinovaly táboráky s kytarami, kdekoli. Na paďourské dovolené s rodiči v půjčené chatě, na pionýrských táborech, na opékačkách u známých mých známých.

Nechtěla jsem ty písničky zapomenout. Začala jsem je sbírat. Znáte to, kdejakého kamaráda, který prozradil, že hraje na kytaru, jsem otravovala, aby mi půjčil svůj zpěvník. Takový ten ohmataný, ručně psaný, voněl přírodou a mnohdy se rozpadal častým používáním. Mnohdy se u písniček krčila malá umělecká dílka – vlastnoruční ilustrace majitele zpěvníku. Takové byly nejlepší. To byla doba, kdy ještě nevycházela spousta tištěných zpěvníků, dokonce snad s notami, získané písničky byly vzácné. Když jsem chtěla noty, opisovala jsem je ručně.

Slavnostně jsem si koupila tlustou záznamní knihu A5 a psala a psala (bylo mi tak deset roků). Nejdříve jen texty, když jsem začala laškovat s kytarou, tak mě zajímaly i akordy. Něco s kytarou zpívat šlo, něco nešlo. Začala jsem „nepoužitelné“ písničky vytrhávat a pak přešla jsem na systém kroužkového bloku. Moc dobrý nápad – každá písnička má svůj papír, mohou se přeřazovat (třeba podle abecedy) nebo opravovat (vyměnit starou verzi na doplněnou, aniž by se škrtalo, a písnička byla pořád na svém místě). Když jsem si pak pořídila psací stroj, ó, to bylo slávy! Nemusela jsem si dělat starosti s rukopisem a text byl vždy čitelný. Když už bylo písniček hodně, mohla jsem je rozdělit na odrhovačky, které se zpívají vždycky (a tudíž je třeba mít je vždy u sebe na cestách), na ty méně známé pro fajnšmekry a na ty, které se teprve učím, se kterými rozhodně nemohu na veřejnost. Prostě jen sáhnout po tom správném sešitě.

Když jsem objevila kouzlo transpozice, najednou jako by se mi otevřely dveře k písničkám dokořán – najednou jsem se mohla naučit i takové, které se zdály nezvládnutelné, ať už kvůli rozsahu nebo kvůli akordům. Mé záznamy byly pak sice trochu počmárané, protože se mi nechtělo přepisovat všechny noty kvůli transpozici, ale neva – hlavně že se daly zpívat!

Takto vypadala jedna hodně používaná stránka ze sešitu:

A pak přišel počítač. Nové možnosti. Nejdříve na 386, když ještě Microsoft nebyl u kormidla, já měla stařičký textový editor Ami Pro (vzpomínáte?), to bylo vzrušující. Mé vytištěné písničky náhle mohly mít formu, mohla jsem je psát tím nejkrásnějším písmem a hlavně, už se nemohlo stát, že mi nevyšel řádek jako na psacím stroji. Když byl řádek dlouhý, tak jsem prostě zalomily, z jednoho udělala dva (samozřejmě v rámci všech slok) a předem jsem věděla, jak mi to vyjde na papír (nebo na kolik papírů). A pak s vývojem znova, vše převést do Wordu, který sice nebyl tak spolehlivý a byly trošku problémy, ale zato ho má každý a svůj soubor jsem mohla otevřít i na jiném počítači.

A když jsem pak objevila program na psaní not (milovaný Mozart) – rozkoš největší! Moje písničky do zpěvníčku byly prostě dokonalé. Jen škoda, že byly zavřené u mě doma v krabici.

Moje děti rostly a my si pořídili internet. Johoho, udělat web není tak těžké! Proč se tedy nepochlubit? Moji kluci založili prostor na webzdarma.cz a já jen vyměnila Word za Front Page. Otevřely se další možnosti v podobě hypertextových odkazů a přehrávání melodie. Ano, přesně to jsem potřebovala! Vznikla první podoba mého Zpěvníčku – byl založen 20.12.2005. Byl docela obyčejný (základní html), teprve jsem objevovala možnosti webové grafiky. Tehdejším hitem bylo používání rámů, líbilo se mi, že v levém sloupci může něco zůstat (menu), zatímco v hlavním rámu se obsah mění. Líbila se mi tlačítka menu, která se rozsvítila při přejetí myší. Hned byl člověk ve zpěvníku, hned v písničce, klik, klik – rychlejší listování než v papírovém sešitě.

Na konci roku 2009 byl vývoj už o sto let dále – už obyčejné html a rámy byly nemoderní. Vždyť už máme xhtml a php, taky možnost CSS, prostě, děvče, měla bys jít s dobou a svůj Zpěvníček vylepšit. A tak jsem se odhodlala k tomu kroku a začala své stránky převádět do php. Na chvíli písničky zmizely, než jsem je zase znovu vložila v nové formě. Nový Zpěvníček spatřil světlo světa 13.2.2010. Ano, je to příjemné, když na stránce je nějaký seznam, který se na několika stránkách opakuje a já ho musím napsat (opravit, doplnit) jen jednou a ne zvlášť na každé stránce, na které má být. Jenže zabralo mi to moc času a soustředění. Každopádně moc se mi líbil ten nápad s očičky – jsou zavřené a když na ně najedeš myší, otevřou se (a zároveň je to odkaz na hlavní stránku). Jo, to se mi povedlo, po nich se mi bude stýskat (než zjistím, jestli je dokážu dát i sem).

Zpěvníček už neobsahoval jen písničky, ale taky seznamy písní ve vydávaných zpěvnících (abych měla přehled a na nějakou úžasnou třeba nezapomněla) a taky diskografie jednotlivých skupin a zpěváků. Taky první vlaštovky jakýchsi „životopisů“ jednotlivých hudebních skupin či interpretů, včetně odkazů na jejich stránky. Jenomže jsem zjistila, že více času, než vkládáním písniček a faktů, trávím vylepšováním vzhledu, pozicováním a funkčností jednotlivých úseků stránek, odkazů a hejblátek.

Řekla jsem si dost – nechci se zabývat formou, ale obsahem. O funkci ať se starají ti, co to umějí. Objevila jsem možnost redakčního systému (blogu), kde už je všechno nachystáno. A já jen vkládám obsah. Je to pohodlnější a rychlejší. Jsou zde všechny ty funkce, které jsem předtím hledala – překlikávání na odkazy, rychlé hledání, přehled, seznamy. Samozřejmě možnost vložení not a přehrání melodie. Navíc tu mám možnosti, o jakých se mi nesnilo – v administraci vidím přesně, které písničky navštěvujete a které vás nezajímají. Někdy docela překvapující zjištění.
Takže shrnuto, sečteno, od 13.4.2011 máte tu zase prázdný Zpěvníček, začínáme od začátku. A teď už budeme jen rozšiřovat, doplňovat a taky ZPÍVAT. Takto vypadal Zpěvníček do 29.2.2012.

Při používání blogového systému se ale vyskytovaly určité potíže – jak vývojáři vylepšovali, občas si systém dělal co chtěl a přestalo mě bavit to pořád dokolečka opravovat. Taky se na mém rozhodnutí o další změně podepsal problém internetového připojení – nahrávání přes redakční systém se kolikrát vůbec nezdařil. Tak další (a doufám, že už poslední) pokus se opět vrací k původnímu modelu prostého html. Tentokrát co nejčistšího, bez použití rámů.

Uvidíme.
Držte mi palce.