Jela jsem na nějaký sraz. Ohníček, opékání, povídání, pohoda. A v takové společnosti je vždycky příjemné si zazpívat i nějaké písničky při kytaře, vždycky se někdo najde, kdo na ni alespoň trochu umí a přidá něco k lepšímu. A tak jsem ji vzala, jako mnohokrát předtím. Ale místo písniček… pink, upadla kobylka. To je taková ta přilepená věc, která drží struny. Bez ní je kytara mrtvá.

Už jednou měla tohle zranění, podruhé se vyléčit nedá.
Někdo mě chtěl utěšit, tak řekl: „To nic, vždyť je to jen kytara…“

Ano, je to věc. Pro toho, kdo má peníze a není pro něj problém třeba hned druhý den jít do obchodu a za dva a půl, za čtyři a nebo třeba i za deset tisíc koupit novou. Ne tak pro mě. Jsem na mateřské, peněz není. Nejdřív jsou na řadě chleba, mléko, oblečení atd., potom všechny ty pravidelné účty a splátky, potom oprava na domě, na autě, na přístrojích používaných k životu a pak, až někde zcela na konci fronty, je tak nepotřebná, tak neužitečná věc jako je kytara. Nevydělává peníze, není životně důležitá, nezemřeme, když ji nebudeme mít. Je to jen hračka, jen plnidlo volného času, jen potěšení…

Jen kus dřeva, nemá duši, je nahraditelná, není třeba tesknit… I když tato pamatuje mý první lásky, mý první rozvody, mnohá trápení i radosti. Pomocí ní jsem navázala některá přátelství… nahřívala se u nejednoho ohníčku, mnohokrát ji zkropila ranní rosa. Má odřený kabát, vydřenou barvu u pražců, odírala kůži z mých prstů. Je plná vzpomínek. Tisíckrát objímaná.

Náš dům bude teď jako království, kde se nezpívá… Ano, dá se zpívat i bez kytary, ale to už tak nějak není ono. Chybí ten sjednocující rytmus, ty vibrace, které rozechvívají duši.

Ne, není důležitá, nezemřu, když ji nebudu mít. Ale když zavadím zrakem o ten hřebík ve zdi, na kterém visívala, je mi zatraceně smutno.

I neužitečné věci jsou potřebné.