Hlásím, že jsem překročila vlastní stín, když jsem si jednou řekla, že vytrvám, tak jsem vytrvala. Všechny české lidové písně ze zpěvníku „Já písnička 1“ jsou zpracované. A že jich tam je (133)!

Někdy jsem upadla do dilematu, nemohu rozeznat, jestli je to jiná písnička nebo jen další sloky té samé. No, nějak to pojednám. Obzvlášť u těchto lidovek je to nesnadné, protože existuje velmi mnoho verzí a variant.

Možná jste si všimli, že neuvádím původ, jestli je z Chodska nebo z Moravy, pro mne ro jsou prostě „české lidové“. Často si totiž tu samou písničku přivlastňují různé regiony a jen podle jazykových zvláštností se pozná, z kterého kouta to asi je. Vlastně ani to ne, protože mnohé moravské zní podobně jako slovenština.

A propó, jazyk. Některá nářečí, když jsou napsaná, jsou těžce srozumitelná ba krkolomná. Je možné, že některé texty jsou zmodernizované, tedy převedené z nářečí do současné (neřku-li spisovné) češtiny. Ono se to lépe zpívá, když člověk rozumí obsahu.

A ještě co s těmi zlidovělými? Protože taková „Andulka šafářova“ nebo „Já jsem malý mysliveček“ své autory mají, ale jsou většinou uváděné jako „lidové“ (a to i v renomovaných vydáních).
A mám takové autorsky podepsané písničky vyjmout z oněch lidových (a dechovkových) přidat je mezi „normální“ písničky? Nechci vidět ten bordýlek v kategoriích a adresářích při přesunu, když po nějakém čase zjistím, že tahleta vlastně není lidová a autor je známý. Zaplevelily by potom i tak dlouhý seznam žánrově jiných písniček.
Nechám je tam.

Melodie jsou někdy dost podobné. Dokonce se některé texty obecně zpívají na melodii od jiné písničky. Obzvlášť u těch dětských. Nu, lidovky – to je vlastně obrovský bordýlek.

A tak tímto se pokusím alespoň trochu přispět k obecnému povědomí o nich. Kdo se chce do tajů lidových písniček ponořit hlouběji, existuje mnoho monotematických webů věnovaných folklóru a lidovému umění.