Hudba a text: František Skořepa

Rec:
Byl už podzim. Všude, kam oko pohlédlo, zlátlo javorový listí a já se vracel sychravým ránem domů po pěti letech bojů pov vlajkou Spojených států, po pěti letech válek, hrůzy a vraždění. Hlavou se mi honily děsivý vzpomínky a já přemejšlel o tom, jestli na to všechno budu moct jednou zapomenout jestli mám právo se ještě někdy smát. Najednou jsem zjistil, že stojím. Stojím uprostřed vypálený indiánský vesnice a přede mnou v šatech posetejch ranami šavlí leželo malý, ještě ubrečený indiánský děvčátko. Poprvé v životě jsem měl slzy v očích. Poprvé v životě jsem se styděl za svou zem, za lidi kteří nosili její znak a mluvili její řečí. Ne kvůli tomu děvčátku, ale brečel jsem nad tím, nad čím vším musí vlát vlajka mý země, na který je i tvá krev, malý ubrečený děvčátko z kmene Cheyenne.

1. ČímA voněl dýmF#m v tvém týDpí, dívko z CheyenneA?
   Čí nůž zbarvil čerňD tvých copánkůE7?
   Tady konAčí sny, já vímF#m, z jara zvonDky vyklíčejA
   tam, kde brouzdal travou párD tvých opánkůE.
   BíDlý máš plédE7, motýl doA vlasů ti slétD.
   Co ti říctA, dívDko z CheyenneA?
   MášD v očích záštE, vždyť nosAím stejnej plášťD.
   OdpustíšA, Ddívko z CheyenneA?